Tato charakteristika FBO, vyšla v roce 2009 v časopise Můj pes

Historie plemene

Původní název plemene v jazyce obyvatelů Flander byl Vlaamse Koehound - vlámský kravský pes, jak by se dalo doslova přeložit. Pochází z Flander, francouzských i belgických, touto krajinou nevedou žádné hranice.

Určit původ flanderského bouviera je obtížné, bezpochyby vznikl náhodným pářením. Jisté však je, že flanderští pastevci a honáci dobytka, si vybírali ze psů, vyskytujících se v jejich krajích, spíše podle fyzických a psychických vlastností(zachovány dodnes), než podle exteriérového typu. Obraz bývalého vlámského psa s dnešním bouvierem je však velmi odlišný.
Dříve byl jateční dobytek hnán na jatka pěšky na velké vzdálenosti. Tuto tvrdou práci vykonávali honáci dobytka. Strážit a vodit stádo jim pomáhali právě honáčtí psi. Což je základní rozdíl oproti psům ovčáckým a pasteveckým, kteří chránili a pomáhali pást ovce. Pro transport farmáři potřebovali neohrožené, inteligentní a rychlé psy, kteří se nejen nezaleknou útočící šelmy, ale dovedou také uklidnit rozrušené stádo.

Bouvier vynikal rychlostí pohybu a celkovou razancí, se kterou se vrhal proti hrozícímu nebezpečí, jeho hrdá povaha mu nedovolovala, aby utíkal z boje. Neuvěřitelnou silou se vrhal na protivníka, dokud jej nezahnal. Neklidné jedince ve stádu, kteří mohli vyvolat zběsilou paniku a vzájemné ubití, ihned odhalil a snažil se je svými mohutnými skoky na hřbet rozehnat a oddělit od sebe. Díky své síle nepotřeboval zvířata kousat do nohou, jako to dělají ovčáčtí psi. Tato vlastnost strážce klidu a pořádku bouvierům zůstala dodnes, i když se již k této práci nepoužívají. Rychlý pohyb a mohutné skoky jsou jejich charakteristickým znakem, dokáží z místa s odrazem na všechny čtyři najednou, skočit až 160 cm. Jakýkoliv rychlý pohyb v jejich okolí je aktivuje k rychlé a samostatné akci. Mimo jeho hlavní poslání honáckého psa byl pro svou sílu využíván také k tahu a stloukání másla. Zavedením techniky do zemědělství flanderský bouvier jako honák dosloužil.

Okolo roku 1900 se země s touto rasou rozhodly sjednotit toto plemeno. Obzvláště velkou zásluhu na tom měli v Belgii pánové Monge a Reul. Oba se snažili přimět majitele-farmáře, aby své psy předvedli na chovatelských svodech a výstavách. Provesor Reul roku 1903 sestavil první standard, který byl roku 1912 pozměněn.

V průběhu první světové války sloužil bouvier jako spojka a sanitářský pes, který pomáhal vyhledávat raněné. Byl neustále v přímých bojích a tak této rase hrozilo nebezpečí, že bude vyhubena. Po první světové válce, kdy byla velká bída, měli toto plemeno jen jeho opravdoví milovníci. Nejvíce exemplářů se zachovalo ve východních Flandrech v provinciích Brabantu - Antverpy. Z těchto psů vznikl současný bouvier.

V roce 1922 byli svoláni všichni chovatelé a majitelé na výstavu v Gentu. Zde byl znovu upraven standard a plemeni byl dán současný název Bouvier des Flandres. Plemeno uznala belgická střešní organizace a předložila FCI. Známé chovy té doby byly du Posty Arlequein, de la Thudinie, de la Chaussee Romaine. Druhá světová válka však byla pro bouviera stejně osudná jako první.

Bouvier současnosti

Dnes je flanderský bouvier ceněn jako hlídač, kterému je možno bezstarostně svěřit obytný dům, stejně jako velkou zemědělskou usedlost. Svého pána bere jako rovnocenného partnera a je mu věrně oddán. Ukazuje se také jako velmi dobrý rodinný pes s velice dobrým vztahem k dětem. Pokud je vše v pořádku k cizím lidem je nevšímavý až lhostejný. Podezřelí či provokující lidé jej dokáží bleskurychle aktivovat. FCI jej zařazuje mezi pracovní plemena lze s ním tedy s úspěchem cvičit. K získání titulu Interchampion je u tohoto plemene nutná zkouška z výkonu. V zemi svého původu Belgii, Francii, ale  i v Holandsku slouží s úspěchem u policie, v armádě i u celníků. 
     Každý potencionální zájemce o toto plemeno by tedy neměl zapomínat, že se jedná o pracovní plemeno. To znamená, že musí být důsledně, ale laskavě vychováván, musí mít dostatečný pohyb a nesmí mu scházet zaměstnání, to znamená cvičit, hlídat, a vůbec nějaká činnost, která odpovídá jeho charakteru pracovního psa.  K sportovnímu výcviku by si jej, ale měl pořizovat zkušenější výcvikář, který by měl mít na paměti, že je to plemeno, které bylo vedeno k samostatnému rozhodování. Na druhé straně není bouvier bezhlavý, jakákoli nepromyšlená akce jej mohla při práci s dobytkem stát život. Jeho reakce musí být bez stresu a nervozity. Takové chování je pro toto plemeno netypické a svědčí o špatné výchově.
Zájemce o toto plemeno by také neměl zapomínat, že se jedná o plemeno s bohatou srstí, kterou je nutno udržovat kartáčováním a stříháním či trimováním dodávat bouvierovi jeho typický vzhled. Flanderský bouvier je u FCI veden ve skupině 1. honáčtí a pastevečtí psi.

Exteriér

Je to impozantní pes, jeho tělo dává tušit velkou sílu, ale nepůsobí zavalitě. Končetiny jsou silné a dobře osvalené. Při posuzování musí flanderský bouvier ukazovat svůj přirozený postoj aniž by mu v tom vystavovatel jakkoli pomáhal. Hřbetní linie těla musí být rovná a na první pohled jasně znatelná. Zadní část těla musí být v rovině s kohoutkovou výškou.

Hlava je mohutná, zvýrazněná velkým vousem. Velikost je úměrná tělu jedince.

Lebeční část je dobře vyvinutá, plochá a jen o něco delší než široká. Horní linie lebky a nosního hřbetu jsou rovnoběžné. Čelní rýha je málo vyznačená. Čelní sklon je málo výrazný; vzhledem ke zvednutému obočí vypadá výraznější, než ve skutečnosti je.

Nosní houba zakončuje hřbet nosu lehkým zaoblením. Musí být dobře vyvinutá, má kulaté okraje, je vždy černé barvy. Dobře otevřené nozdry.

Čenichová partie je široká, silná, dobré kostry, přímá ve své horní linii, zužuje se směrem k nosní houbě, nikdy ale nesmí být špičatá. Délka čenichové partie je kratší než délka lebky v poměru 2:3 a její obvod měřený těsně před očima téměř odpovídá délce hlavy.

Pysky jsou dobře přilehlé a silně pigmentované.

Čelisti musí být mohutné a stejné délky. Zuby jsou silné, zdravé, bílé a pravidelně vsazené. Řezáky v nůžkovém nebo v klešťovém skusu. Chrup musí být kompletní.

Líce jsou ploché a suché, lícní kosti málo zřetelné;

Oči mají výraz upřímný a energický, nevystupují ani nejsou hluboce uložené. Jejich tvar je lehce oválný a osa vodorovná. Barva musí být co nejtmavší v závislosti na barvě srsti. Světlé oči stejně jako oči s vyděšeným výrazem musí být přísně penalizovány. Oční víčka černá bez stopy depigmentace. Oční spojivky nesmí být nikdy viditelné.

Uši jsou nasazené vysoko nad úrovní očí, ušní boltce položeny svisle, ohyb nesmí převyšovat temeno hlavy. Středně dlouhé, ve tvaru rovnostranného trojúhelníku, lehce zaoblená špička, přiléhající naplocho k tvářím, kromě lehkého odklopení v nejvyšším bodě jejich nasazení; ani složené, ani svinuté; úměrné velikosti hlavy, pokryté krátkou srstí.

Krk musí být volný a dostatečně vzpřímený. Silný, osvalený, rozšiřující se postupně k plecím, jeho délka je o něco kratší než délka hlavy. Šije mohutná a lehce klenutá. Bez laloku.

Trup je mohutný, podsaditý a krátký.

Vrchní linie hřbetu a beder je vodorovná, pevná a silná.

Kohoutek je lehce vyznačen.

Hřbet je krátký, široký, osvalený a pevný, bez náznaku slabosti, přitom zůstává pružný.

Bedra jsou krátká, široká, osvalená, musí být pružná bez náznaku slabosti

Záď musí pokud možno co nejlépe navazovat na vodorovnou linii s hřbetem a pozvolna přechází do oblouku zádě. Dostatečně široká u samců, prostornější u fen. Záď sražená přestavěná je těžkou vadou.

Hrudník je široký a dobře klenutý, dosahuje k úrovni loktů, nesmí být válcovitý. Přední žebra mírně klenutá, další žebra dobře oblá a dosahující daleko dozadu; tím je dána žádoucí délka hrudníku. Plochá žebra jsou přísně penalizována. Odstup od vrcholu hrudní kosti k poslednímu žebru má býtvelký a činit zhruba 7/10 kohoutkové výšky.

Spodní část hrudníku přechází pozvolna k břichu, které je trochu vtažené. Slabiny musí být krátké, hlavně u samců.

Ocas je nasazen poměrně vysoko, má být v rovině s páteří. Psi narození s vrozeným zkrácením ocasu nesmí kvůli tomu být penalizováni. Ocas se musí kupírovat do týdne od narození, ponechávají se 2 nebo 3 obratle.

V zemích, kde je kupírování zakázáno, je dlouhý ocas přípustný.

Hrudní končetiny mají silné kosti a jsou dobře osvalené. Viděny zepředu jsou naprosto rovné a rovnoběžné.

Plece jsou poměrně dlouhé, svalnaté, bez těžkopádnosti a mírně šikmé. Kost ramenní a lopatka jsou téměř stejné délky.

Lopatka je mírně šikmá.

Lokty jsou dobře přilehlé k tělu a rovnoběžné; lokty vybočené nebo vbočené, jak v postoji nebo v pohybu jsou vadou.

Předloktí je při pohledu ze strany i zepředu musí být dokonale rovná, vzájemně rovnoběžná a kolmá k zemi. Mají být dobře osvalená a mít silné kosti.

Zápěstí je v přeném prodloužení předloktí, dokonale svislá. Na zadní straně zápěstí smí tvořit výběžek jen hrášková zápěstní kůstka. Kosti jsou silné.

Záprstí je silné kosti, poměrně krátké, velmi málo skloněné dopředu.

Přední tlapky jsou krátké, kulaté a uzavřené. Nevytočené ani ven ani dovnitř. Prsty musí být sevřené a klenuté, se silnými černými drápy. Polštářky tlusté a tvrdé.

Pánevní končetiny jsou mohutné, výrazně osvalené, kolmé. Při pohledu zezadu dokonale rovnoběžné, musí se pohybovat ve stejné ose jako hrudní končetiny.

Stehna jsou široká, dobře osvalená. Jsou rovnoběžná se středovou osou těla. Stehenní kost nemá být ani příliš strmá, ani příliš skloněná. Osvalení hýždí dosahuje hluboko, je mohutně vyvinuté pevné.

Koleno je umístěno na pomyslné přímce spuštěné z nejvyššího bodu kosti kyčelní kolmo k zemi.

Lýtka jsou přiměřeně dlouhá, dobře osvalená ani moc strmá, ani příliš skloněná.

Hlezna jsou spíše nízko u země, široká, pevná. Při pohledu zezadu jsou rovná a dokonale rovnoběžná v postoji. Při pohybu nesmějí být sbíhavá ani rozbíhavá.

Nárty jsou silné a suché, spíše válcovité, v postoji jsou kolmo k zemi, bez paspárků.

Zadní tlapky jsou kulaté, pevné, prsty dobře sevřené a okrouhlé se silnými černými drápy. Polštářky tlusté a tvrdé.

V pohybu flanderský bouvier musí být celkově harmonický, vyvážený tak, aby jeho pohyb byl nenucený, volný a sebevědomý. Krok a klus jsou obvyklým pohybem, vyskytuje se však i mimochod.

Kůže je dobře přiléhající, bez výrazné ochablosti. Okraj víček a pysků je vždy velmi tmavý.

Osrstění je velmi husté, krycí srst s podsadou tvoří dokonalou ochranu výborně přizpůsobenou náhlým klimatickým změnám v oblasti původu plemene. Srst musí být hrubá na dotek, suchá a matná, ani příliš dlouhá, ani příliš krátká (asi 6 cm) mírně rozcuchaná, nikdy zvlněná ani zkadeřená. Je kratší na hlavě a velmi krátká na vnější straně uší. Vnitřek uší je chráněn přiměřeně dlouhou srstí. Horní pysky nesou knír, brada drsný vous, dodávající odstrašující výraz, tak charakteristický pro toto plemeno. Obočí je tvořeno odstávajícími chlupy, zvýrazňujícími tvar nadočnicových oblouků, aniž by zakrývalo oči. Srst je zvláště tvrdá a drsná na horní části hřbetu. Stává se pozvolna kratší na končetinách, ale stále je drsná. Je třeba se vyhnout ploše přiléhající srsti, ta ukazuje na nedostatek podsady. Podsada je tvořená jemnými a hustými chlupy, které vytvářejí spolu s krycí srstí nepromokavý plášť jako ochranu proti vlhku.

Barva srsti flanderského bouviera je zpravidla šedá, žíhaná nebo uhlovaná. Zcela černá srst je přípustná, ale neupřednostňuje se. Srst světlá, takzvaně vybledlá, není žádoucí. Bílá hvězda na hrudi se toleruje.

Fenky dosahují výšky 59 - 65cm, váhy 27 - 34kg, psi 62 - 68cm, váhy 35 - 40kg, dožívají se věku 10 - 12 let.

Povaha

Flanderský bouvier má klidnou, rozvážnou a neohroženou povahu. Jiskra v oku prozrazuje inteligenci, energii a odvahu. Flanderský bouvier si musí udržet své pracovní schopnosti. Všechny odchylky, které by tomu mohly být na škodu, musí být penalizovány.

Péče o srst

Zcela nakrátko je ostříhané temeno hlavy včetně uší a to od tylního hrbolu až po nadočnicové oblouky. Nad očima zůstává nedlouhé obočí - oči jsou vidět. Mezi očima zůstává dlouhý pramen, který se sčesává na čenich psa. Na lících a čenichu zůstává mohutný vous, který se pročesává a dodává tak bouvierovi typický vzhled. Chlupy na hrdle psa jsou zkrácené  asi na 2 cm takže dobře oddělují hlavu od krku. Srst na krku a hřbetě je kratší, poněkud delší je na bocích psa. Nejdelší srst je na končetinách. I tam je ovšem třeba srst sestříhat, tak aby končetiny tvořily úhledné sloupce. Okolí řitního otvoru je taktéž ostříháno zcela nakrátko. Zpočátku je lépe si nechat psa upravit od  zkušeného chovatele, který již umí střih přizpůsobit konkrétnímu psovi. Případně  střih okukovat na výstavách. Úprava v psích salónech může být problematická vzhledem k málopočetnosti našeho plemene a tím  i malé praxi pracovníků salónů. 

Informace jsou čerpány z CHS OD RYTÍŘE MALOVCE   

                                         STANDARTU PLEMENE   

Do této podoby upravila Petra Jakubovová      

                                       CHS ze Schlikova panství